Flašky v kredenci se dívají jako svědci, který mlčí, ale ví všechno. A vedle nich sklenice na víno, který by klidně žvanily celou noc. A já vím, že jsem v pasti. Dvacet vosm dní. Dvacet vosm nocí. A jediný společník je moje slabá vůle a silná chuť se napít.
Spíž. Dvacátá hodina. Bez východiska.
Stojím ve spíži jako chlapík, co dostal zakázku najít něco, co neexistuje. Přede mnou řada plechovek. Někdo jim dal jména jako barovejm hvězdám a teď tu na mě čekaj. Čekaj, až po jedný sáhnu. Až si řeknu, že ta mi stačí. Že tohle je teď můj novej život.
Natáhnu ruku. První dóza je stříbrná a ošoupaná jako můj chevrolet. Nápis hrdě hlásí Jahody v šampaňském. Jméno jako z bulvárního románu pro dámy, co se nudí v předměstských domech. Otevřu ji. Zelený čaj. Jahody. Růže. Levandule. Voní to jako zahrada bohatýho chlápka, kde se člověk bojí šlápnout na trávník, aby ho neumazal.
Zavřu oči. Slyším praskání šampaňského. Vidím bublinky. Cítím je na rtech. Pak zase oči otevřu a koukám na plechovku sušených listů. „Pěkně to hraješ, princezno," říkám nahlas. „Ale dneska bude jinej tanec." Zavírám ji a vracím na místo. Tahle není ta pravá. Tahle je moc slušná na to, co tenhle večer potřebuju.
Vedle ní něco křičí barvami. Zamžourám. Havajský koktejl. Kdyby byla plechovka člověk, tak tahle by měla na sobě havajskou košili, sandály a úsměv chlapa, co vám chce prodat pojištění. Sundám víčko. Ananas mi vjel do nosu jako boxer, co místo klepání vyrazí dveře. Za ním se hned tlačí mango. Papája. Kokos. Celej gang. Žádná omluva. Žádný varování.
„To si ze mě děláš srandu, co?" ptám se nahlas. Plechovka mlčí. Má mě přesně tam, kde chtěla. Protože venku je únor. Sníh a mráz. Tohle je nejblíž, co se k Havaji kdy dostanu. Dávám ji stranou. To je favorit.
A další podezřelá. Malinový sorbet s citronem. Tahle vypadá jinak. Tichá. Nenápadná. Otevřu ji. Vůně je čistá. Bez keců. Maliny. Citron. Žádný velký divadlo. Žádný sliby. Žádný zklamání.
„Ty si zasloužíš lepší chvíli." říkám plechovce tiše a opatrně ji vracím do regálu.
A pak to vidím. Úplně vzadu, jako důkaz, co někdo schoval, protože byl moc nebezpečnej. Irský krém. Kafe. Jo kafe. Kafe co se tváří, jako by v něm bylo něco, co tam není. Opatrně ho beru do ruky jako zbraň, u který člověk neví, jestli vystřelí.
Otevírám. Obejme mě smetana. A whiskey. Ne skutečná. Jenom vzpomínka na ni. Jenom příslib. Ale sakra, to je dobrá lež. Taková, na kterou chcete věřit, i když vám řekli tisíckrát, že dopadneš špatně. „Ty seš darebák," šeptám. „Ale seš muj darebák." Dávám ji vedle sporáku. Tahle přijde ke slovu poslední. Až když všechno ostatní selže. Až budu úplně na dně.
Konec hry
Stojím tady s plechovkama kolem sebe. Čtyři podezřelý. Čtyři lži. Čtyři způsoby, jak přežít únor bez toho, co mě drželo nad vodou celej rok.
Tyhle mi chlast nenahradí. Nepřinesou mi klid. Nepřinesou mi spásu. Jsou to jenom plechovky s iluzí, co zní líp, než celej můj život. Ale v únoru? V únoru beru, co je.
Suchej únor není o vítězství. Je o přežití. O tom počítat dny jako vězeň. O tom si každej večer říct, že zvládnu ještě jeden den. A prvního března? Prvního března si dám pivo s úlevou chlapa, co právě vyšel z kriminálu a ví, že to má jenom na votočku.
Takže jo. Uvařím si čaj. Možná ten, co zní jako koktejl. Možná i jenom obyčejnej. A budu si říkat: únor je krátkej.
Je to jeho jediná slušná vlastnost.